Život Maxe Heymanna v Hofu začal ziskem obuvnictvím jménem „Ludwig Schloß“ v ulici Lorenzstraße 7, dne 21.10.1912. Tam pracoval více let jako první předseda „svazu obuvních maloobchodníků v Hofu a okolí“. Ve dvacátých letech byl členem Hofského welfare výboru. Podle výkazu od Hanse Högna, který byl starosta od roku 1950 až 1970, byl Max Heymanna velice přátelský a ochotný, jehož obchod ale už od začátku Nacistů trpěl. Psali fráze jako „Nekupujte u Židů!“ nebo „Židé jsou naše neštěstí!“ na výkladní skříně. O nedělích stáli dokonce i SA-muži před jejich obchodem a obtěžovali zákazníky, který u nich chtěli nakoupit. 1933 byl ekonomický pokles a Max Heymann oznámil bankrot.

V prosinci 1934 musela rodina Heymannová zavřít provoz a v ledu 1936 dokonce i obchod s botami. Naštěstí mohli bydlet v půdě synagogy a tak se odstěhovali 1.12.1937 do ulice Hallstraße 9. Rok předtím 23.12.1936 emigroval Maxův syn Siegfried Heymann s padesáti dolary do New Yorku. O Křišťálové noci po demolaci jejich bytu byla rodina Heymannová zadržena. Poté se odstěhovali do Mannheimu do takzvaného „židovského domu“. Sestra jeho manželky Elli, Elisabeth Stern, a její manžel Wilhelm Stern s jejich dcerou Lore Stern také žili v tom domu. Akce Wagner-Bürkel která trvala od 22.10.1940 až do 23.10.1940 byl před chůdce masové deportace na východ. Cíl Heinricha Himmlera byla deportace Židů z jihovýchodního Německa do jižní Francie, přičemž byly vyjmutí nemocný a v sňatku žijící občani. Ale tam se místní vládě protivila nelidské transporty a proto se deportace do jižní Francie ukončili. Poté bylo kolem 6500 Židů odvezeno do internačního tábora v Gursu, což také ovlivnilo osuk Maxe, Elli a jejich druhého syna Waltera Heymanna. Situace tam byla špatná. Chybělo jídlo a pití. Také se rozšiřovali nemoci jako typhus a úplavice, díky čemu zemřelo asi 800 vězňů v zimě 1940/41. Bylo postaveno více táborů, do kterých se přerozdělili další Židé.

29.11.1942 umřel Max Heymanna v šedesáti letech v táboře Nexon. Jeho syn Walter byl později odvezen do tábora Les Milles, kde byly vězni při tvrdé práci bitý, což často vedlo k smrti. Kvůli silnému tlaku vlády na Francii byla likvidace Židů povolena. Hlavní sběrací a internovaný tábor jehož organizace a struktura odpovídala ostatním koncentračním táborů, bál Drancy. 22.06.1942 bylom 65000 Židů odvezeno do Osvětima nebo Sobiboru. Proto zemřel jeho syn 21.12. 1942 v Osvětimu.

Jeho matka Ella byla osvobozena z tábora v Masseube od spojenců. Odstěhovala se do Ameriky, aby se potkala po deseti letech znovu se svým synem Siegfriedem a dožila tam svůj život.

Quelle: Hübschmann 2019, S. 211ff.