Historie rodiny Frankenů
Dovolená v Buenos Aires – kdo by to nechtěl?
Hofský podnikatel Max Franken by se bez nedobrovolné cesty do Argentiny rád obešel.
Narodil se 25. března 1881 jako nejmladší syn Josepha Davida Frankena a Minny Frankenové, rozené Straußové, v Emmerichu nad Rýnem. Měl sedm nevlastních bratrů a jednu sestru. Joseph David Franken byl měditepec a klempířský mistr. Svým dětem často vyprávěl o válečných událostech, které sám zažil v bitvách u Sedanu, Le Mans atd. Bratři Maxe Frankena se vyučili řemeslům, jako je krejčovství nebo obuvnictví, zatímco sám Max Franken se stal obchodníkem. Dva z jeho bratrů padli během první světové války v boji.
V Halle se seznámil se svou budoucí ženou Theresou Silberbergovou. Tam byl majitelem obchodu s pánskými oděvy „Eduard Cohn“. Therese Silberbergová byla třetí ze šesti dětí Leopolda Silberberga, který byl rovněž obchodníkem, a Henriette Jütel Silberbergové. Max Franken a Therese Silberbergová se vzali 8. června 1910, nějakou dobu ještě žili v Halle, později se přestěhovali do Plauen a odtud nakonec do Hofu, kde se jim narodily tři dcery Margarete (1914), Lore (1918) a Käthe (*1922).
Max Franken provozoval na Ludwigstraße 36 v Hofu obchod s pánskou garderobou, který si nechal zaregistrovat 2. března 1914. V roce 1919 otevřel také velkoobchod s textilem a v roce 1921 krejčovství s dílnami na Klosterstraße 10 a 27 a Ludwigstraße 36 a 39. Jeho dcera Käthe uváděla, že rodina patřila k nejuznávanějším podnikatelům v celých severních Horních Frankách. Vzhledem k tomu, že počet zaměstnanců a obrat byly velmi vysoké, byla firma dokonce uznána za továrnu.
Rodina měla chůvu a pradlenu, ale Therese Franken si vařila sama a také pomáhala v podniku. Podnikání šlo dobře až do doby, kdy zesílila agitace proti Židům. Max Franken, který byl díky své dobročinnosti a ochotě pomáhat známý jako „otec chudých a potřebných“, napsal již v roce 1920 městské radě v Hofu dopis na téma „židobolševismu“ kvůli sílící antisemitské agitaci.
Pro Maxe Frankena byl „německý den“ 16. září 1923, kdy Hof navštívil Hitler, „prvním hřebíčkem do rakve“ jeho firmy. Lidé se začali vyhýbat židovským podnikům. Přesto se mu v následujících letech podařilo svůj podnik rozšířit. Po nástupu národních socialistů k moci utrpěl obrovské ztráty. Během bojkotu židovských podniků 1. dubna 1933 byl zatčen a dva muži SA mu zablokovali přístup do obchodu. V roce 1936 se jeho obchod zastavil.
V roce 1938 se rodina Frankenových musela přestěhovat do Lipska – do bytu rodiny polských Židů, kteří byli nedávno deportováni. Označení žlutou židovskou hvězdou z roku 1941 bylo pro většinu z nich velkým ponížením. Pro Maxe Frankena to bylo jako facka, ze které se nikdy úplně nevzpamatoval.
Na začátku roku 1941 dostal Max Franken od gestapa příkaz opustit zemi. Koncem srpna byl vzat do vazby, protože byl obviněn, že ze své firemní korespondence vynechal nacionálními socialisty nařízenou příponu „Izrael“. Ve vězení byl brutálně týrán. Organizace emigrace, kterou si gestapo přálo, byla spojena s mnoha překážkami. Když se však v září 1941 otevřel transport z Berlína do Argentiny, platilo již nové pravidlo, které umožňovalo emigrovat pouze Židům starším 60 let. Nakonec musel Max Franken absolvovat cestu do Buenos Aires sám (jeho ženě bylo pouhých 56 let). Toto období patřilo k nejsmutnějším a nejosamělejším v jeho životě, také proto, že stále žil v nejistotě, jak se bude dařit jeho dcerám a manželce.
V lednu 1942 byla Terezie s dcerami deportována do rižského ghetta a na podzim 1943 do koncentračního tábora Stutthof. Therese Franken tam 11. prosince 1944 zemřela na úplavici. Nepřežila ani její dcera Lore. Zemřela v dubnu 1945 po osvobození Rudou armádou v důsledku zdravotních problémů způsobených tvrdým režimem tábora. Margarete a Käthe přežily válku, deportaci do ghetta v Rize i koncentrační tábor Stutthof. „Ještě jednou bych chtěl vidět Die Meistersinger von Nürnberg na festivalovém kopci v Bayreuthu… ještě jednou zažít cestu parníkem po Rýnu z Rüdesheimu do Bonnu,“ napsal 76letý Max Franken do kanceláře v Hildesheimu. To mu nebylo dopřáno. Zemřel na infarkt ve svém bytě v Buenos Aires 2. května 1957.
